V Rusku je ze zdravotních důvodů ohroženo každé třetí dítě. A největší skupinu tvoří děti s mentálním postižením. Podle UNESCO a WHO připadá na 100 školáků až pět lidí s mentálním postižením a na 800 novorozenců připadá jedno dítě s Downovým syndromem.
Jak mohou rodiče pochopit, že jejich dítě není jako ostatní? Proč se něco pokazilo v určité fázi vývoje dítěte? Kde a jak učit žáka s diagnózou mentální retardace? Je pravda, že i obyčejná chřipka může vést k takové diagnóze? Na otázky RG odpovídá Tamara Isaeva, docentka katedry oligofrenopedagogiky a speciální psychologie Moskevské státní pedagogické univerzity.
Tamaro Nikolaevno, jsou mentální postižení u dítěte vrozená?
Tamara Isaeva: Není to vždy stejné. Porušení se může objevit v různých časech. Může to být prenatální léze nebo léze, která se objeví později, během zrání mozkových struktur. Například dítě se narodilo zdravé, ale prodělalo encefalitidu nebo menningoencefalitidu: zánět zasáhl vyšší části mozku, nejmladší, a dochází k nevratnému procesu.
Jiná situace: dítě se narodilo zdravé, ale má dědičnou predispozici. Ke vzniku mentální retardace může vést celá řada faktorů: například běžná chřipka. Někdy maminky říkají: všechno bylo v pořádku, ale najednou došlo k prudkému nárůstu teploty a prudkému útlumu ve vývoji. To je s největší pravděpodobností dědičný faktor v práci. O mentální retardaci obvykle hovoříme při vystavení nepříznivým faktorům do 3 let věku.
Jaké příznaky by měly upozorňovat rodiče na miminko?
Tamara Isaeva: Zde je pět příznaků, které rodičům umožní pochopit, zda je jejich dítě ohroženo rozvojem určitých vývojových poruch.
1. Miminko očima nevyhledává kontakt s matkou, nereaguje na jméno, nemá odezvu na hlas.
2. Dítě v šesti měsících nesedí (s oporou) a v jednom roce nezačalo chodit.
3. Dítě od 1 do 1,5 roku se nezajímá o objektivní svět, hračky, nesnaží se napodobovat.
4. Dítě nemá ukazovací gesto (neukazuje prstem na hračku, kterou chce dostat, na láhev džusu nebo vody).
5. Do tří let dítě nezačne říkat „já“.
A co dělat, když dítě do 3-4 let nemluví?
Tamara Isaeva: První, čeho si rodiče většinou všimnou, je, že dítě nemluví.
Měl jsem případ: dítěti je 7 let, ale samo nejí a neobléká se. Co je důležitější: mluvit nebo se oblékat? Máma se stará jen o řeč: “Budu to nosit sám.” Když ale zablokujeme dovednosti oblékání a svlékání, blokujeme tím rozvoj řeči, zejména její komunikativní stránku. Řeč se vyvíjí a stává se ne sama od sebe, ale ve spojení s mnoha dovednostmi. Když se dítě učí oblékat a rozvíjet se, rozvíjí velmi jemné, diferencované pohyby rukou. A to je vývoj artikulačního aparátu a řeči. Proto zde musíme myslet na to, co přijde jako první a co přijde později. Ukázalo se, že to dítě má mentální retardaci.
Tamara Isaeva: Zde jsou učebnice používané k výuce dětí s vývojovým postižením. Foto: Irina Ivoilova/RG
Mimochodem, na Západě se taková diagnóza vůbec nedává, tyto děti studují v běžných třídách. Zpravidla tím trpí jejich tempo a jsou pomalejší než ostatní studenti. Ale pokud pro ně budou vytvořeny příznivé podmínky, výsledek nebude horší. To se často nebere v úvahu, a to ani při absolvování jednotné státní zkoušky. Z nějakého důvodu se věří, že všechny děti pracují stejným tempem. To je špatně.
Kde se může dítě s mentálním postižením učit – v inkluzivní škole, nápravné škole, nebo jsou děti, které se učit vůbec nedají?
Tamara Isaeva: Neexistují nevzdělatelné děti. Vzdělání je především rozvoj člověka. Pokud dítě nezná zlomky nebo násobilku, neznamená to, že se nevyvíjí. Ale každý má své schopnosti a schopnosti a na základě toho musíme takové děti učit. Během procesu učení si každý rozvíjí schopnosti. Pro děti s mentálním postižením je velmi důležité vzdělávací prostředí. Mají velmi málo vnitřních zdrojů, vše záleží na tom, jak kompetentně, vážně a trpělivě pracuje defektolog, který jde cestou obnovy narušené ontogeneze. Tento účinek má příznivý vliv na tvorbu nervových spojení v mozkové kůře.
Mohu se opřít o vlastní pedagogickou zkušenost, kdy moji studenti po absolvování školy neuměli mluvit, číst a nezvládli psaní, jako vy a já, ale zároveň byli sociálně přizpůsobení. A pro takové lidi je nejdůležitější být šťastný v tom nejjednodušším životě.
Foto: Irina Ivoilova/RG
Ukazuje se, že ne každé dítě lze naučit číst a psát?
Tamara Isaeva: Někteří lidé píší a čtou stejně jako my a existují i takzvané alternativní psaní, globální metody čtení. Vy i já používáme analyticko-syntetickou metodu při zvládnutí psaní a čtení. A jsou děti, které čtou celá slova. Samozřejmě mají malou slovní zásobu, ale mají ji. Je zde čtení na úrovni piktogramů a symbolů. Ostatně narážíme třeba na návod k nové výbavě, kde není slovo v ruštině, ale jsou tam piktogramy a všemu rozumíme. Stejně tak tyto děti.
Dříve museli studenti speciálních škol maturovat v 18 letech, bez ohledu na to, co se do té doby naučili. Nyní jim ve školách mohou být až 23 let. Co bude dál?
Tamara Isaeva: Když si vezmeme lehký stupeň mentální retardace, tak pro takové lidi existuje infrastruktura, možnost najít si práci. Pokud jsou ale děti těžší, pak je vše mnohem smutnější. Cesta pro ně je zatím jediná – na psychoneurologické internáty. Kdysi jsem na takovém internátu pracoval osm let a vím, že mnozí z pacientů by mohli žít ve společnosti.
Potřebují pracovat?
Tamara Isaeva: Ano, ale pokud to není podporováno, pak taková potřeba zmizí.
V porodnicích matkám stále říkají: nechte své nemocné dítě, později vás ani nepozná. To je pravda?
Tamara Isaeva: To je špatně! Dítě má od narození vrozenou potřebu komunikovat s matkou nebo s osobou, která se o něj začala starat.
Pamatují si vás vaši studenti? Poznají vás nebo vám napíší dopis?
Tamara Isaeva: Ne vše. Někteří lidé ho na ulici poznají a usmívají se, jiní ne. Nerozčiluje mě to. Další věc je znepokojující: naše společnost s vysokými úspěchy neumožňuje lidem s úspěchy na úrovni jejich schopností žít v této společnosti. A to je ten problém.
