Vztah mezi tchyní a snachou často provází zášť a vzájemná nespokojenost. Může to mít mnoho důvodů: ženská soutěživost, boj o čas a pozornost manžela a zároveň syna, strach, že matka milence bude neustále nadávat dívce na schopnost vést každodenní život. Anna Devjatka, psycholožka a vedoucí terapeutických skupin Moskevského státního institutu, vám prozradí, k čemu může vést otevřený konflikt a jak konfrontace ovlivňuje děti v rodině.
Dvojí standardy
„Moje dcera komunikuje s babičkou, mojí tchyní. Ale nenávidím ji, tolik mi ublížila,“ píše Olesya na jedné z psychologických stránek a doufá, že se jí dostane podpory od sympatických uživatelů. Samozřejmě, v první řadě jsou tu rozhořčení, kteří podporují myšlenku, že všechny potíže pocházejí pouze od matek jejich manželů a milenců. Jsou ale i uživatelé, kteří se ptají: „Proč s ní potom vaše dcera komunikuje? Jak to vypadá?
Najednou se ukáže, že tchyně pomáhá hlídat děti, platí kroužky a nakupuje oblečení. Po tomto obratu událostí se tok lítostivých zpráv snižuje. Černobílý obrázek s jasným označením zlé čarodějnice a hodné princezny se přeci jen mění v pestrobarevný a polidštěný.
Je v Olesyině chování něco duplicitního? Zdá se, že ano, protože je nepravděpodobné, že by řekla své tchyni přímo: „Nemám tě ráda, ale hlídej v neděli děti. S největší pravděpodobností situace navenek vypadá jako zdvořilá žádost o pomoc, ale zároveň plná pasivní agrese.
Jeho smyslem je zachovat vztah a zároveň ze sebe shodit trochu napětí a nespokojenosti. Ale vztek si bude i nadále žádat odbytiště a nakonec to bude hrát na dítěti. Například jeho matka jednoho dne sarkasticky poznamená: „Samozřejmě, že naše jídlo není tak bohaté jako babiččina, ale udělej mi laskavost a jez.“ Na stole přitom bude úplně obyčejné jídlo – podmíněně brambory s máslem a kuřecí maso. To znamená, že celá fráze je prodchnuta pasivní agresí a nemá nic společného ani s nádobím, ani s dítětem.
Situace ukazuje na nezralost mladé ženy a její závislost na tchyni. A to nejen v penězích, ale i v pomoci s dcerou. Koneckonců, zatímco babička vezme svého vnuka k pobytu, Olesya má čas na odpočinek před začátkem pracovního týdne. Zde musíte zapracovat na tom, abyste byli k sobě upřímní. Olesya by si měla odpovědět sama: obejde se bez pomoci své tchyně? Pokud ano, proč svou podporu nadále využívá? Chtěla by, aby se s ní zacházelo stejně?
Kvůli dítěti
„Chci, aby moje dcera měla babičku“ je naprosto hodný nápad, vezmeme-li v úvahu, jak je to pro dívku důležité. Koneckonců, tímto způsobem dostává podporu od jedné ze starších žen v rodině, vytváří si představu o tom, jak fungují vztahy ve starší rodině, všímá si rozdílu mezi nimi a pravidly rodičovské rodiny. Dívka vidí obraz své babičky a nevědomě si sahá, něco se učí, chce něco změnit.
Tato pozice předpokládá osobní vyzrálost její matky a její schopnost vyjednávat při zachování její autority. Jasnost pozice pomáhá oddělit linie chování „tchýně – snacha“ a „babička – matka“. Kolem dítěte milovaného muže se tak sjednotí zájmy a soutěž mezi manželkou a matkou o něj přijde vniveč.
Zároveň je důležité pochopit, že jakékoli interakce mezi ženami neprobíhají v jedné velké rodině neomezené velikosti, ale ve dvou různých – rodičích manžela a jeho osobní rodině. Dítě, které se stěhuje z jednoho domova do druhého, upadá od jednoho pravidla a tradice k druhému, což je třeba vyslovit a dát mu čas, aby se znovu přizpůsobilo. Například v mladé rodině jedí všichni společně, ale pro babičku je vhodnější nejprve nakrmit dítě a pak si sama sednout ke stolu.
Práce na rozpoznání takových pravidel vyžaduje úsilí. Pokud je ale motivace ke komunikaci mezi snachou a tchyní kvůli dítěti pravdivá, je třeba to udělat. Protože kromě stravovacích návyků se rodiny liší způsobem komunikace, chováním v konfliktních situacích a podobně. Bylo by dobré dítěti toto vše pomoci zpracovat a naučit ho orientovat.
Soutěž o autoritu
Jednoho dne jsem narazil na následující zprávu: „Moje tchyně a já jsme nepřátelé číslo jedna. Nedávno moje dcera začala žádat o peníze na cestu do Francie, pomysleli jsme si s manželem: i když je to dítě dospělé, je děsivé nechat ji odjet do cizí země samotné. A moje dcera vyhrkne: „Je mi jedno, co říkáš! Babička zaplatí cestu, já stejně pojedu.” Není to o penězích, ale o přístupu – připadalo mi to, jako bychom na nás poplivali.“
Babička samozřejmě může dát drahý dárek, doprovázený slovy: “To je tajemství, neříkejte to svým rodičům.” Za život a zdraví dítěte však zodpovídají rodiče. Nejlépe znají charakterové vlastnosti dítěte, chápou, kdy je lepší být blízko a kdy je možné ho nechat jít samotné. Zároveň však buďte v kontaktu, abyste v případě potřeby pomohli. A na to bychom v žádném případě neměli zapomínat.
Může se ale stát, že se z placení cesty stane soutěž mezi tchyní a rodiči: „Můžu ti dát něco, na co nemáš prostředky.“ Důsledky takového sebepotvrzení jsou pro dítě špatným příkladem toho, že problémy lze řešit obcházením blízkých. Babiš projevuje neúctu k těm, kteří o něj stojí.
Zároveň si dítě falešně myslí, že je již dospělým: „Dokážu vyřešit problémy samo“. Vůbec ale neanalyzuje, že pokud nastanou problémy v jiné zemi, nebude nikdo, kdo by mu pomohl. Ostatně zájezd byl organizován z rozmaru, kdy byl důležitý fakt odjezdu. A jak a kde – v takových případech ustupuje do pozadí. Zároveň je možné, že babička sama své touhy plní podobným způsobem: kdysi snila o procházce po Champs Elysees a rozhodla se realizovat své fantazie na úkor dítěte.
V situaci, kterou nyní zvažujeme, rodiče přibrzdili iniciativu tchyně. S dítětem probrali jasná pravidla chování v zahraničí a vysvětlili mu, že tento významný náklad byl narozeninovým dárkem a motivací k dobrému studiu v ústavu. Tady ale měli dospělí opravdu štěstí, že se s nimi dítě přišlo poradit, byť demonstrativní formou. Vždyť všechno mohlo dopadnout úplně jinak.
Výchova dětí není snadný úkol a může rodiny sblížit nebo je rozdělit. Je důležité, aby si dítě nepletlo role a pochopilo, že ani sebelepší babička nebo dědeček nenahradí mámu a tátu. Za výchovu zodpovídají především rodiče a dospělá generace s tím může pomoci. Ne však obcházení dohod s rodiči dítěte, ale pouze po dohodě o akcích.
Koneckonců, příklad „nikoho neberte v úvahu, dělejte si, co chcete“ se může později obrátit proti těm, kteří jej nastavili.
- Uvolněte páru: pět způsobů, jak se spřátelit se svým vlastním hněvem
- Nemám sílu: jak překonat neustálý pocit únavy
