Omluvy jsou přirozenou součástí komunikace. Málokdo ale ví, jak ze srdce požádat o odpuštění a přitom si zachovat sebeúctu. Jak se správně omluvit, říká Gestalt terapeutka, vedoucí terapeutických skupin Moskevského státního institutu Anna Devjatka.
Cílem je vyrovnat vztah
Omluva je lepidlo, které pomáhá udržet vztah pohromadě, když jeden druhého urazil. O odpuštění můžete požádat slovy, gesty, pohledem, dary nebo cenným skutkem. Někteří se však vzdávají něčeho důležitého, aby nahradili způsobenou škodu a ukázali: „Podívejte, já také trpím!“ Tento přístup má ale masochistický podtext, takže jej psychologové nedoporučují.
Nikita zapomněl na narozeniny své ženy. Byla naštvaná, ale událost jí nepřipomněla. Večer si muž všiml, jak se jeho žena obléká, a přesto si uvědomoval, že něco není v pořádku. Uvědomil si, co je špatně, a pokusil se najít způsob, jak to napravit. Ale v tomto případě slova nestačí: bylo by hezké je podpořit dárkem a společně stráveným časem. Vyznání vyjadřující péči si přitom spolu s upřímnou lítostí nad tím, co se stalo, najdou cestu k srdci rychleji než jakékoli sebeobětování.
Algoritmus omluvy by měl vypadat takto:
- Je důležité ukázat, že si všímáte pocitů druhého a nejste lhostejní: „Vidím, jak moc jsem tě urazil, a velmi mě to trápí. Nechtěl jsem ti ublížit.”
- Poděkujte tomu člověku, že našel sílu vám naslouchat. Nebo poděkujte za trpělivost, pokud se jedná o přestupek méně závažný.
- Uveďte důvod toho, co se stalo: „Zaměstnával jsem se a zapomněl jsem, jaký je den. Zřejmě je čas dát si pauzu od podnikání. To neospravedlňuje to, co jsem udělal, jen chci, abys věděl, jak jsi pro mě důležitý.”
Mluví a ukazují
Důvody pro žádost o odpuštění se mohou lišit. Na příkladu Nikity a jeho ženy jsme vycházeli z přesvědčení, že vztahy mezi sebou jsou pro tyto lidi důležité. V tomto případě je omluva, pokud jste udělali něco špatně, běžná věc.
Ale to se nestává vždy. Někdy se slova lítosti používají k osobnímu prospěchu. Například:
- V práci, aby se šéfovi dostalo přízně: “Máte naprostou pravdu, ale mýlím se, omlouvám se, že jsem si toho hned nevšiml.”
- Z touhy zachránit si tvář před sousedy nebo učiteli, nebo proto, že je rodiče donutili.
- Ve snaze zbavit se odpovědnosti za situaci a předstírat, že jste slabí a nemohoucí.
- Z potřeby zmírnit odmítnutí něčeho: “Omlouvám se, rozumím všemu, ale nemůžu ti pomoci.”
- Pro každý případ, aby nedošlo ke konfliktu.
Schopnost omluvit se a odpustit, schopnost vyjádřit nesouhlas, aniž by se prolomila křikem – to jsou vzorce chování, které se předávají od rodičů. V tomto případě si dítě bude pamatovat přesně tu možnost, kterou zažilo ve vztahu k sobě. Dozvěděl se například, že se musí hned omluvit – pokud nedojde ke skandálu. I když ani nechápe důvod nespokojenosti. Jen se bojí, když se jeho rodiče zlobí, a dělá vše pro to, aby se dospělí znovu stali laskavými.
V dospělosti se dítě mění v osobu se slabými osobními hranicemi. Je zvyklý ustupovat každému, kdo projevuje byť jen sebemenší známky agrese, jen aby se nepohádal. Takový člověk neví, jak se bránit a ustát napětí v konfliktu. To je jedna z variant naučené bezmoci. Omlouvat se za vyhlazování hádky je špatný nápad. Druhý účastník konfliktu rychle obdrží nepřímé povolení k svolení. Koneckonců, ať udělá cokoli, stejně ho budou žádat o odpuštění.
Je lepší vědomě přistoupit k podstatě problému a ještě jednou probrat oblasti odpovědnosti a očekávání jeden od druhého. V době konfliktu je to mnohem obtížnější. Ale z hlediska dlouhodobé strategie rozvoje vztahu to bude přínosnější, než se snažit vyskočit ze zóny emočního napětí omluvou.
Omlouvat se? Nikdy!
Samostatně můžeme vyzdvihnout ty, kteří považují za nutné se nikdy neomlouvat. Klidně předstírají, jako by se nic nestalo. Nebo začnou s partnerem manipulovat a přesvědčovat ho, že za to, co se stalo, může on. I když všechna vina leží na něm. Ale mít neustále pravdu znamená být slepý ke svým chybám. V některých případech tento přístup vede k fatálním chybným výpočtům.
Někdy lidé opravdu nechápou, proč se potřebují omlouvat. V tomto případě se dá vysvětlit, proč ten, kdo se urazil, očekává omluvu. Pokud je člověk v defenzivě, je zbytečné cokoli dokazovat. Sebestřednost a zaměření na sebe nedají empatii a soucitu šanci. Pokud se navíc ten „věčně správný“ začne omlouvat, je to důvod k opatrnosti. Možná od tebe něco potřebuje.
Jsou ale situace, kdy prosbu o odpuštění provází návrat k hlubokému citovému traumatu. „Pokaždé, když musím požádat o odpuštění, bere mi to dech. Jsem zmrzlá strachem a v duchu pokládám hlavu na špalek hanby,“ řekla 44letá Inna.
Omluva je pro ni úzce spojena s ponížením prožitým v dětství. Jako malá plakala v koutě, dokud nepřiznala porážku. Inna šlápla na svou vlastní hrdost a řekla: “Odpusť mi, už to neudělám.”
To se děje s afektivními reakcemi rodičů: v reakci na jakýkoli přestupek začali křičet, spíše než vychovávat a vysvětlovat, jak to udělat správně. S takovým příběhem z dětství je snazší zůstat sám a vyhnout se tak riziku viny, než se vystavit emočnímu přepětí a prosit o odpuštění.
Omluva je soulad s vašimi morálními zásadami, když pochopíte, co jste udělali špatně a za co činíte pokání. Navíc si uvědomujete důležitost druhého člověka a jeho pocitů a těšíte se na další komunikaci s ním. Dávejte na sebe pozor a umět se nejen omluvit, ale i odpustit. Pokud je pokání upřímné, je docela možné se domnívat, že dotyčný upraví své chování a bude opatrnější ve svých prohlášeních a činech. Jeho úkolem je zase nepromeškat šanci podpořit svá slova činem.
- Hear Me Out: Proč by měl Containment zvládnout každý
- Cesta k novému životu: jak přežít bolestivý rozchod
