V roce 2005 Duncan Boak upadl a vážně si poranil hlavu, načež ztratil čich. To zcela změnilo jeho život, protože, jak říkají vědci, čich určuje 80 % našeho vnímání jídla.
„Těžko se to vysvětluje. Bez čichu je to, jako byste stáli za sklem a dívali se na svůj život zvenčí,“ říká. “Svět ztrácí svůj jas, cítíte se osamělí a izolovaní.”
Zlatý olympijský medailista James Cracknell přišel kvůli zranění také o čich. V roce 2010 ho při jízdě na kole srazil nákladní vůz s palivem. V rozhovoru pro Radio Times sportovec řekl, že prakticky necítí ani nechutná.
Jídlo se pro něj stalo fuška – něco jako tankování do auta.
Ztráta chuti, nazývaná ageusie, je vzácná a poměrně snadno tolerovatelná, říkají odborníci. Většina lidí, kteří si myslí, že ztratili chuť, ve skutečnosti ztratila čich. Tento stav se nazývá anosmie a může mít katastrofální dopad na zdraví a psychiku pacientů.
„Studie ukázaly, že lidé, kteří ztratili čich, se cítí hůř než ti, kteří jsou slepí. Jejich deprese je hlubší a trvá déle, říká profesor Barry C Smith, spoluředitel a zakladatel Center for the Study of Sensation. „Velmi podceňujeme roli čichu. Čich není jen o potěšení z jídla, je to také schopnost rozpoznat určitá místa nebo lidi. Čich úzce souvisí s pamětí. A je velmi těžké smířit se se ztrátou této emocionální složky.“
Sue Mounfieldová ztratila čich před třemi lety poté, co prodělala chřipku. Chuť jídla není to hlavní, co jí chybí.
„Trpím tím, že necítím vůni svých dětí, svého domu a zahrady. Když tyto věci zmizí, začnete chápat, jak jsou důležité. Vůně vám pomohou cítit, že patříte. Bez nich jen pozoruji život, ale neúčastním se ho.“
Kromě toho je také nebezpečná ztráta čichu. Dokonce i plod v děloze používá čich a chuť k rozlišení živin od toxinů, říká Smith.
Alan Carr málem zemřel kvůli své neschopnosti čichat. Chlap ztratil čich v osmi letech – poté, co se praštil na hodině tělesné výchovy.
„Když jsem byl na univerzitě, někdo na koleji zapomněl vypnout plyn. Ale nevšiml jsem si toho. Když se moji spolubydlící ve tři hodiny odpoledne vrátili, točila se mi hlava. Neměl jsem ponětí, co se stalo, a ze dveří ucítili plyn.”
Pan Boak říká, že si uvědomil příčinu své deprese až šest let poté, co ztratil čich. Začal číst o tomto pocitu a došlo mu: proto se cítil tak nešťastný. Poté Boak vytvořil první podpůrnou skupinu v Británii pro lidi s anosmií – „Pátý smysl“.
Neexistují žádné oficiální údaje o tom, kolik Britů trpí anosmií a ageusií. Ale v USA a Evropě je takových lidí podle některých odhadů 5 %.
Ztratit čich můžete z různých důvodů. Někteří se s touto poruchou narodí, u jiných se rozvine po úrazu hlavy nebo běžných infekcích. Po 75 letech navíc rychle slábne čich a chuť.
Bezpříčinné poruchy čichu a chuti se mohou objevit v raných stádiích onemocnění, jako je roztroušená skleróza, Parkinsonova a Alzheimerova choroba – často dlouho předtím, než se objeví jiné, charakterističtější příznaky.
„Nevysvětlitelná ztráta čichu nebo chuti je známkou toho, že s vámi není něco v pořádku,“ říká Smith. “Lidé musí být okamžitě testováni, ale nedělají.”
Dokonce i lékaři někdy takové pacienty propouštějí, dodává Smith. Lidé se zhoršeným čichem si stěžují, že lékaři jejich stížnosti neberou vážně.
„Nic vás nebolí – a lékaři vám většinou radí, abyste se s tím naučili žít,“ říká Mounfield.
A společnost někdy bere tuto nemoc jako něco vtipného nebo překvapivého.
Důsledky anosmie však mohou být velmi vážné. Lidé často hubnou, protože nemají rádi jídlo. Boak pracoval s lidmi, kteří museli být hospitalizováni, protože nechtěli jíst.
Zda lze tuto nemoc vyléčit, závisí na tom, co ji způsobilo. V některých případech se můžete zlepšit, v jiných ne. Stává se, že se čich vrátí, ale mozek pachy správně nepřekóduje. A lidem může po mase vonět třeba čokoláda.
Ale na rozdíl od zraku a sluchu lze čich zlepšit tréninkem. Výzkum ukázal, že to platí i pro ty, kteří trpí anosmií.
Profesor Thomas Hummel, ředitel kliniky čichů a chutí na univerzitě v Drážďanech, zjistil, že 12 týdnů čichání silně vonných látek, jako je růžový olej, citron a hřebíček, mírně zlepšuje čich.
V Boakově případě ale může pracovat jen s tím, co mu zbylo. Jeho chuťové pohárky jsou neporušené a dokáže rozlišit sladkou a slanou chuť. Důležitá se pro něj stala i struktura jídla.
“Nyní rozlišuji odrůdy rajčat podle jejich struktury,” říká. “Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, dokud jsem neztratil čich.”
