Moje hovory madame Saganové vždy skončily stejně. Nudný ženský hlas mi oznámil, že skutečně volám do prádelny a mohu zanechat vzkaz na záznamníku. Zavěsil jsem a zanechal dojemné prosby, žádající ho, aby zavolal zpět – bez úspěchu.
Řekl jsem Edikovi, který byl ještě na počátku 90. let v centru pařížské bohémy, ale poté, co znovu dostal sovětské občanství, se pomalu připravoval na odchod do své historické vlasti, jeho manželka Nataša Medveděvová a všichni jeho přátelé. Edward bojoval o pas ne bez mé aktivní účasti.
“Ano, udělám to pro tebe příští týden,” uklidnil náhle Limonov. — Françoise nyní neposkytuje žádné rozhovory. Říkáte prádelna? Typická pro její styl. Dej mi telefon. Nejprve jí zavolám sám.
“Ale ty neumíš francouzsky,” lehce jsem Edika urazil.
“Ona a já spolu vycházíme dobře i bez té vaší francouzštiny,” odsekl Edik, který nikdy neplýtvá slovy.
Abych to zkrátil, ne příští týden, ale o dva dny později, jsem důležitým způsobem nechal vzkaz pro „prádelnu od pana Limonova“. Sagan mi zavolal o pár minut později a pozval mě, „abych se dnes zastavil, protože zítra odjíždím na dlouhou dobu“.
Dnešek nebyl úplně součástí mých kreativních plánů. Poprvé za čtyři roky účasti na pařížském odborovém přeboru ve sportu odvahy – ping-pongu – jsem dosáhl na osminu městského přeboru ve dvouhře plus ve dvojici s pracovitým dělníkem jakéhosi průmysl, Michel. Měli jsme hrát dnes. Michel mi zavolal: „Starče, naše šance vylámat tomu bláznovi zuby přišla. Podívejte se na svou hodinu.” Požádal tedy, aby nepřišel pozdě.
Nacpal jsem si tréninkovou tašku, rakety atd. do tašky a rychle jsem jel autem k Saganovu domu. Jak se ukázalo, žila nedaleko, na Avenue Rennes. Podařilo se mi předem sestavit seznam otázek. Bál jsem se. A kdyby Sagan věděl, jakého věrného obdivovatele do svého domu pustila. Její “Ahoj, smutku!” byla moje referenční kniha. Saganův jazyk není akademický, ale křišťálově čistý. Píše jednoduše, ale hloubka toho, co se skrývá za řádky, je neuvěřitelná. Zavolal jsem. Françoise je otevřela s kyselým výrazem ve tváři:
– Pojď dovnitř. Jste Rus od Eduarda Limonova. Co jste, přátelé? Na to se zeptal. Tady máte půl hodiny. Píšu novou knihu. A znáte moje zásady? Nikdy jsem své nakladatele nezklamal a od roku 1954 jsem ani jednou neporušil jedinou dodací lhůtu, která mi byla uložena ve smlouvě.
– kdy píšeš?
– Ano, když mě neobtěžuješ. Ale nejlepší čas na útěk je v noci. Šest až sedm hodin vašeho zdravého spánku a moje jasná radost.
– To se ti tak snadno píše? — nemohl jsem odolat.
“A vy jste skutečný novinář,” řekla zklamaně. – Jak se to dá jednoduše napsat? Možná pisatelé detektivek nebo těchto článků ve žlutých novinách. Asi jsi toho mého moc nečetl. Ale asi víc o mně.
Uvědomil jsem si, že jsem se v otázce spletl, a nechtěně si stoupla na bolavé místo. Čas od času, ale každým rokem čím dál častěji, tisk, a to nejen žlutý, ale spíše francouzská pravice, přežvýkal její slavné jméno v souvislosti s drogami. Snažila se dokázat, že jimi přehlušuje hrozné bolesti. Ve 22 letech se spisovatelka, která se jako čert opila, stala nehodou, po které byla poskládána a stažena z onoho světa jen proto, že se již v 19 letech stala velkým Saganem. Od té doby si podle verze Madame Saganové, která se mi opět potvrdila, zvykla na prášky proti bolesti.
Lze do toho zahrnout kokain, při jehož užívání a dokonce držení byla přistižena policií a bedlivě upírala zrak na francouzskou národní hrdost? O tři roky později se pouze francouzskému prezidentovi a osobnímu příteli Françoisi Mitterrandovi, již nevyléčitelně nemocnému rakovinou, podařilo nepochopitelným způsobem a v rozporu se všemi zákony zrušit rok vězení a obrovskou pokutu, ke které už byla odsouzena. A nebýt Mitya-Mitterranda, univerzální sláva by nepomohla.
Sagan se zamračil. Seděl jsem u malého stolku a ona opustila židli, svlékla si něco, co vypadalo jako nové žabky nebo beztvaré ploché boty, a usadila se na pohovce vedle mě. Můj partner byl oblečen velmi neformálně. Ale ne schválně, takhle jsem, ale ze zvyku: všechno je nemoderní, kalhoty jsou nepochopitelné, žádný make-up. Francouzky si to obvykle nedovolují. Ne kvůli mně, zbloudilce, však Saganová změnila svůj obvyklý styl, kterým odpuzovala i přitahovala.
Jako bych pokračoval v tématu pomluv a zákazů, zeptal jsem se, proč nevstoupila do Akademie nesmrtelných. Akademici přece nejsou trestně stíháni. Sagan byl rozhořčený:
“Vážně si myslíš, že dokážu ušít takovou košilku, sedět s nimi a tiše poslouchat?” Dostat se tam znamená ztratit svobodu.
Rozhovor nedopadl dobře. Na otázky odpovídala standardními frázemi, stejně jako z učebnicové kapitoly o sobě, o Saganovi. Uběhlo asi 20 minut a párkrát pohlédla na hodiny stojící na velkém stole posetém hromadami neroztříděných papírů, které se za ta léta nashromáždily. Publikum, děkuji, Ediku, se chýlilo ke konci. Na svůj stolní tenis jsem měl dost času a materiálu na noviny bylo v zásadě dost. Už samotný fakt rozhovoru se Saganem něco znamenal. Požádal jsem o povolení vyfotografovat ji pro článek a obdržel jsem laskavé a nečekané povolení:
– Foťte, stejně to nebude fungovat.
Proč ne? – nerozuměl jsem.
– Nejsem v tom dobrý. A v posledních letech to bylo horší a horší – ani si neurovnala řídké vlasy.
A najednou z ničeho nic klesla:
— Co si myslíte o vínech z Loiry?
Musel jsem ukázat své znalosti a zamumlat něco o Bordeaux a Beaujolais. Ostře a kategoricky mě přerušila:
— Naučte se zkoušet a zažívat nové věci.
Dovedně za dvě vteřiny láhev otevřela. Nalila víno do mohutných sklenic. Okamžitě srazil její. No, neměl jsem hrát ruského chlápka? Láhev jsme zhltli bez větší konverzace nebo toustu. Druhou už jsem otevřel.
– Vidíš, pochyboval jsi o tom. A prezident, když za mnou přijde, ochutná i různé nápoje.
— Opravdu preferujete víno z Loiry?
“Ne,” přiznala Sagan upřímně a bez váhání a znovu si potáhla z cigarety. – Právě mi přinesli tři lahve. Chtěl jsem to zkusit. A nevěřte všem těm fámám. Všechny tyto útoky na mě, všechna obvinění jsou jejich odpovědí na to, že vždy a ve všech společnostech podporuji Mitterranda, lidi s názory, které se liší od těchto ubohých, konzervativních.
– Jste přátelé s Mitterrandem?
– Podle všeho. A to už mnoho let. Nezradí ani neopustí lidi. A nalil novou krev do naší zmrzlé francouzské krve. Umožnil jsem každému, kdo sem chtěl z Afriky přijet, okusit skutečný život. Mnoha lidem se to nelíbí. Dokonce mě chtějí zničit.
– Jaké to je? – vůbec jsem nerozuměl.
– Přináším obrovské zisky. Kolik románů jsem napsal?
– Myslím, že je 15.
— Brzy to bude 20 (přesněji 22. — N.D.). A všichni jsou publikováni, nikdy jsem nepsal jen tak, pro sebe nebo pro partu kritiků. Ale ani tyto estéty nenechám strádat v nezaměstnanosti. a co?
– Tak co
“Uvalili na mě daně, které tady nikdo neplatí.” To jsou super daně, 70 procent je mi strženo. Jsem zadlužený. A nedávno mi ukradli peněženku.
– Kdo se odvážil? Pravděpodobně vás poznají.
“Ten chlap ve výtahu mě nepoznal.” A málem mě znásilnil. A v peněžence mám karty a pas. Dobře s kartami, zastavil jsem je. Ale právě jsem šel na vaši ambasádu. Byl jsem pozván: perestrojka, Gorbačov. Mám dobré vztahy se SSSR. Cirkulace je neuvěřitelná. Tajemník z ambasády slíbil, že vízum vydá, jakmile dostanu pas. Ale to už jsem se někde opozdil.
Pak jsem si všiml, že madame Saganová otevřela a nalila třetí láhev. Stihnu se do večera vzpamatovat? A mimochodem, už to dorazilo nepozorovaně. Mluvila o svém synovi, se kterým se pohádá a pak se zase smiřuje. Stěžovala si, že byla prohlášena za špatnou matku, když nechala své jediné dítě napospas osudu. Ale seděla s ním až do jeho sedmi let a pak ho přenechala spolehlivé chůvě. Ano, hraje v kasinu. Ale přináší úlevu. Někdy je fajn jet v noci autem po prázdné dálnici. Rychlost také přidává inspiraci.
— Podepíšeš mi tu knihu? – zeptal jsem se a natáhl “Máš rád Brahmse?”
“Už nemám Brahmse ráda,” přiznala a vlekla se. – Ne, přečtěte si to takto, bez věnování.
Vyšla mě vyprovodit ve stejných pantoflích nebo plochých botách. Mluvili jsme o něčem jiném. Pamatuji si, že Sagan nastoupil do mého služebního auta. A i v opilosti jsem si uvědomil: neprosadím se, jsem lehký jako pták. Pamatuji si ji jako ptáka. Sedla si a odletěla. Navždy.
Co je to osmifinále a pár? Stačilo myslet na opuštění auta. Přišel jsem domů, už si moc nepamatuji jak.
— Kluci z klubu vám volali desetkrát. Kde jsou ty věci? jak se ti hrálo? Limonov požádal, aby zavolal zpět, jaký byl rozhovor? — Na všechny tyto a další otázky své ženy jsem odpověděl druhý den.
PO VŠEM
Dnes ráno jsem jel vyzvednout auto. Překročil jsem parkovací dobu a na sklo nalepili lístek na pokutu. Poslal jsem film k vyvolání: nevyšla ani jedna, no, ani jedna fotka. Buď jsem nebyl ve formě, nebo jsem stiskl špatné tlačítko, ale byla nahrána pouze jedna část, první část kazety. Během tréninku se klukům omlouval, že vynechal zápas, a chlubil se, že byl s Françoise Saganem. Dělnice Michelle nerozuměla: “Kdo je to?” No, brzy jsem se s ním smířil.
Sagan mě ale nepodvedl. Opravdu ji zničily daně. V posledních letech už nežila v Paříži, ale v provinciích. Tam na ni drogy tolik netlačily a vzduch byl pro její nemocné plíce čistší. Zanechala dědictví svému synovi Denisovi: dluh 400 tisíc eur a světu – své knihy. Nyní se jim říká bestsellery. Jako správná Francouzka nemohla Françoise tolerovat žádné amerikanismy.
